Letošní ročník se konal již tradičně v autokempu poblíž obce Držková. Během jara a léta proběhly rozsáhlé terénní úpravy a tráva doposud nevyrostla. Měli jsme tedy štěstí, že nepršelo, jinak by se asi kemp změnil v bahniště. Naopak naštěstí pršelo týden před srazem a tedy přestal hrozit zákaz vstupu do lesů. To by bylo ještě horší. Ve čtvrtek jsme více méně vybudovali tábor a večer v klidu povykládali. V pátek ráno jsme vyrazili na kontrolu tratě. Zastavili jsme se před dubem padlým přes cestu a vzpomínali na motorovou pilu, která si v klidu odpočívala v kempu. Nu, nakonec nám musela stačit sekyra.
Mezi vozidly účastníků letos zcela chyběly vozy KdF-82. Můj Kaďour byl jediný. Za to k nám dorazil GAZ "Čapájev", jedna mimořádná Tatra a jinak obvyklá sestava vozidel Jeep, Dodge, Škoda, GAZ, Tatra, BMW a JAWA. Voda v koupališti byla vcelku čistá a příjemně teplá.
V sobotu ráno byla v 7 hodin rozcvička. Po rozpravě v půl deváté následoval start prvního vozidla v devět hodin. Délka soutěže byla 37,5 km a v jejím průběhu fasovali řidiči a spolujezdci výborný guláš (děkujeme sponzorovi). V průjezdních kontrolách čekaly různé úkoly. Např dostat na čas píst i s pístními kroužky z Jawy 250 do válce. Letos se jaksi projevila únava materiálu. Nevydržely dvě poloosy a jedna převodka řízení. Ta naštěstí praskla v kempu po dojezdu do cíle. Posádka slavila další narozeniny. Taky jsme zaznamenali dva defekty pneumatik.
Hubert Randa přijel opět s pěknou raritou. Byla to, již výše zmíněná Tatra, která byla vyrobená v roce 1954 jako osobní vozidlo pro tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Čepičku. Abyste měli představu jak asi to osobní auto vypadá, tak já stojím vedle něho.
Zřejmě díky tomu, že se známe již dlouhá léta, mě Hubert nechal s Tatrou projet. První dojem byl strašný. Sedíte vysoko (vidíte daleko), pod vámi je auto, které má mezi předními sedadly 8 ovládácích pák, volant jak kormidlo od parníku, ale řízení strmé jak v motokáře. A aby toho nebylo málo, tak řadící Háčko je zrdcadlově převrácené; prostě paráda. Po chvíli totiž už ani nevíte kde je vlastně trojka u normálního auta, vždyť tady je to vlasně jenom naopak. (Na pokyny typu "ke mně a dopředu" jsem reagoval vcelku bezchybně.) Že je převodovka bez synchronů jsem bral jaksi samozřejmě. "Dej si pozor, posilovač řízení je hodně ostrý !" radil mně Hubert. A fakt. Prvních asi 300 m jsem měl pocit, že auto vůbec neudržím na silnici. Po chvíli jsem si trochu zvyknul, ale pořád jsem musel řídit mimořádně citlivě. "Když jedeš (v terénu) rychle, tak je to auto prakticky pořád ve smyku, ale s tím posilovačem se to zvládne" byla další Hubertova replika. Tak to jsem ale nezkoušel. Zato vytočit na asfaltovém parkovišti při stojícím vozidle plný rejd se dá jedním prstem. Úžasné.
Že jsem se v pořádku vrátil do kempu vidíte na fotkách.
Smutné bylo to, že Hubert přijel na náš sraz předvést svůj nejnovější kousek a rozloučit se s námi. Léta běží a z Chocerad do Držkové je velmi daleko, proto asi již vícekrát nepřijede - byl u nás 13x. Je mi z toho smutno, ale samozřejmě to chápu. Huberte nevím, jestli tuto stránku budeš někdy číst, ale přeju Ti pevné zdraví a ještě hodně kilometrů ve Tvých skvělých vozech.
Večerní vyhlašování výsledků mělo netradiční zakončení. Ve světlech reflektorů vystoupily členky Dreams coutry clubu Zlín a předvedly nám divoký kankán. Jistě všichni znáte píseň Whiskey to je moje gusto, z filmu Limonádový Joe. Rozdíl byl pouze v tom, že se netančilo na vyleštěném barovém pultu, ale na nepříjemném hrubém asfaltu. Ke slovu přišla také naše elektrocentrála, která krmila reflektory
Počasí nám přálo plnými hrtsmi, trať se účastníkům líbila, žádný problém jsme neřešili, tak si troufám tvrdit, že se nám sraz vydařil.
Jedinou stinnou skutečností celé akce je to, že nám nějaký hajzl ukradl naši skoro dvoumetrovou klubovou vlajku, kterou jsme doma ručně malovali asi před třemi lety.
Text a foto © 2003 Vladimír Chlopčík